UNESCO WORLD HERITAGE:  Český Krumlov (Bohemia)
Clarina na dvorech Rožmberků, Eggenbergů a Schwarzenbergů
Hudební poselství z Českého Krumlova

1) Vilém z Rožmberka a jeho doba
2) Od signálu k melodii, od trubače k umělci
3) Vše ztraceno?
4) Clarina nova
 
1) Vilém z Rožmberka a jeho doba
     Vilém z Rožmberka (1535 – 1592), prominentní český šlechtic, v 70. – 80. letech 16. století  jedna z klíčových osobností Království českého, zažívá v této době vrchol své kariéry. Císař Svaté říše římské a  český král Maxmilián II. Habsburský jej v roce 1570 jmenuje nejvyšším zemským purkrabím (úřad srovnatelný s dnešním předsedou vlády, z něhož navíc nemůže být odvolán), papež Řehoř XIII. jej  ke konci 70. let v soukromé korespondenci nazývá místokrálem, Filip II. Habsburský, vladař stále ještě nesmírně mocného Španělska, Vilémovi uděluje v roce 1585 za zásluhy (a snad i u příležitosti jeho kulatého životního jubilea) prestižní Řád Zlatého rouna... Věhlas Viléma z Rožmberka dosahuje takových rozměrů, že když se po útěku Jindřicha z Valois v roce 1573 uprázdní polský královský trůn, nabízejí Poláci svoji panovnickou korunu právě jemu. V politice vždy opatrný Vilém z Rožmberka však zváží rizika s tím spojená (Maxmilián by měl právo vnímat to jako krok vůči vlastní osobě, stíhat jej za velezradu, a dokonce mu odebrat jeho rozsáhlé jihočeské statky) a se zdvořilými díky polskou nabídku odmítá.

    O to horlivěji si Vilém počíná na svých panstvích. Za účelem jejich zvelebení angažuje do pozice „regenta“, vrchního správce, jistého Jakuba Krčína z Jelčan, specialistu na výstavbu rybníků, čeští kapři totiž tehdy představují mimořádně výhodný vývozní artikl. A jihočeský pán (nejen) díky tomu každoročně utěšeně bohatne. Dokonce tak, že si může dovolit pustit se do generální přestavby svého českokrumlovského rodového sídla. Celá akce vyjde na nehorázné peníze, nicméně výsledek je impozantní – namísto původního gotického hradu se nyní nad městečkem tyčí nádherný renesanční zámek, obdivovaný do všech budoucích časů.
     Ano, pozdní renesance tehdy dorazila i do českých zemí a vysoké společenské kruhy si její životní styl náležitě užívají. Vilém z Rožmberka stojí nade všemi  i díky tomu, že se s renesancí setkal  leckde v Evropě již dříve během svých četných diplomatických i soukromých cest. Nejen reprezentativní Český Krumlov, ale i Třeboň a další Vilémova sídla nyní navštěvují jeho urození hosté z Čech i ciziny, aby svou přítomností dodali lesk všem oněm okázalým slavnostem, hostinám, turnajům či svatbám. Urození pánové se rádi trumfují navzájem, jenže Vilém z Rožmberka opět přečnívá k závisti ostatních si za další obrovské peníze nechává budovat Kunstkammer (kunstkomoru), soukromou uměleckou sbírku vzácných předmětů a kuriozit, v jejímž inventáři se na hezky viditelném místě vyjímá například dalekohled. Sám Rudolf II., Maxmiliánův syn a nástupce, jej ještě nemá, třebaže na pražském císařském královském dvoře již tehdy působí Tycho de Brahe i Johannes Kepler!
     Demonstrativní hýření (sociologicky „nápadná spotřeba“ jako součást sociálního kapitálu) českokrumlovského zámeckého pána však nejen koresponduje se způsobem myšlení tehdejšího šlechtice, který touto formou musí prezentovat své bohatství, moc  a vážnost. Ony rozličné kratochvíle alespoň chvilkově rozptylují jeho trvalý smutek plynoucí z poznání, že zemře bezdětný. A to se přitom oženil celkem čtyřikrát! Ani Kateřina Brunšvická, ani Žofie Braniborská, ani Anna Marie Bádenská, ani Polyxena z Pernštejna však nešťastnému Vilémovi nedávají tolik vytouženého potomka, nejbližším dědicem tak zůstává jeho mladší bratr Petr Vok.   Má to snad znamenat, že po Vilémovi nic nezůstane?
V žádném případě!
Agilní, iniciativní Vilém z Rožmberka vstoupí do věčnosti v různých oblastech života. Mimo jiné i v oblasti hudební.  
 
2) Od signálu k melodii, od trubače k umělci
     Vilémův nesmazatelný zápis do hudební historie začíná již v roce 1551, kdy se stává v pořadí jedenáctým rožmberským vladařem. Ctižádostivý šestnáctiletý mladík se chce okamžitě ukázat před ostatními, dát najevo svůj formát.
Mít, co nemají jiní! Něco zásadně jiného, zásadně nového!
A proč ne třeba v oblasti hudby?
     Trubka původně používaná jako signální roh ve válkách, později jako jednoduchý fanfárový hudební nástroj při oslavách různého rázu přerůstá v hudební nástroj  v pravém slova smyslu. Dokáže-li trubač dosáhnout melodického způsobu hry, stává se umělcem. Musí se ovšem změnit i konstrukce samotného nástroje, objevuje se tromba clarina, koncertní trubka. Její kolébkou je Itálie, země zaslíbená múzám všeho druhu.
Italští virtuosové vyučují umění hry na tento nový hudební nástroj i mimo rodnou zemi. A nečekaně živnou půdu nacházejí právě v Království českém. Luciano Zigotta působící na pražském císařském královském dvoře má o práci postaráno, mladý jihočeský magnát Vilém z Rožmberka jej zásobuje talentovanými žáky ze svého panství.  Výuka stojí nemalé peníze, rozhoduje však konečný efekt. Znamenitě vyškolení trubači vytvářejí po návratu do Českého Krumlova ansámbl, jaký nemá v tehdejší Evropě obdoby. Štědrý mecenáš Vilém září spokojeností – vysoké investice vynaložené do perspektivně se rozvíjejícího uměleckého oboru se do budoucna zcela jistě vyplatí!
Rožmberská kapela, kapela nového typu! Sbor elitních trubačů!
     Vilém z Rožmberka vydává již krátce po svém nástupu pro své hudebníky rozsáhlou instrukci. Dodnes existuje in extenso a pouze podotkněme, že ji vydal dříve, než ostatní normativy pro hospodářské úředníky, písaře, poddanská města a městečka… Rožmberský kronikář a knihovník Václav Březan (1568 – 1618) výslovně uvádí: pravidelná, pro tento čas vysoká peněžní odměna, zdravá a dostatečná strava, třikrát týdně zkoušky, průběžné nastudování nových melodických kusů a samozřejmě hrdost na příslušnost ke kapele.
Bodejť by nebyli hrdí! Bodejť by nebyli šťastní, když aktivně spoluvytvářejí soudobou evropskou hudební kulturu! Vždyť rožmberská kapela se průběžně vypracuje v elitní umělecké těleso schopné koncertovat čistě instrumentálně! Vynikající rožmberští trubači dokážou nahradit vokální hlasy. A když na Vilémův pokyn v Českém Krumlově vznikají navíc kvalitní pěvecká i divadelní sekce, putují pověsti o komplexním českokrumlovském hudebně-dramatickém ansámblu skutečně po celé Evropě. Pak už pouze vyjíždějí tam, kam si jejich pán a mecenáš přeje, aby šířili jeho i svoji slávu. Jsou obdivováni i napodobováni. Potrvá to ale přibližně sto let, než hudební formace vytvářené na různých evropských panovnických dvorech dosáhnou úrovně srovnatelné s kvalitou původní rožmberské kapely Viléma z Rožmberka.
Od signálu k melodii, od trubače k umělci!
Exkurz  – Hudební mecenát v zrcadle financí
Unikátní rožmberský archiv nabízí nejen v Čechách, ale i jinde v Evropě neopakovatelné analýzy. Například z let 1589-1611 (tedy pro závěr vladařství Viléma z Rožmberka a celou éru Petra Voka) lze využít maximálně podrobné účetní evidence. Obrazně řečeno, můžeme prokázat nákup, cenu, prodejce jakéhokoliv artefaktu spadajícího pod pojem šlechtický mecenát. Týká se to pochopitelně také investic v oblasti hudby. Z komparačního i analytického hlediska zde na badatele čeká nejedno překvapení. Například celková výše hudebních investic (1589-1611) výrazně převýšila (o 25%) vydání na veškerý nábytek v rezidenci (v Českém Krumlově a posléze v Třeboni), přiblížila se investicím na interiérový textil, mnohonásobně převýšila vydání na nákupy výrobků ze skla (včetně benátských zrcadel, luxusních lustrů apod.) a tvořila takřka polovinu sumy, která byla investována do sféry s největším „distinktivním potenciálem“ – do předmětů úzce souvisejících se zámeckým stolováním (stříbrné nádobí atd.).  Ještě ilustrativněji si význam hudebního mecenátu uvědomíme, když porovnáme výdaje s náklady na slavnou rožmberskou knihovnu. Téměř 11000 svazků bibliotéky, která byla z kvantitativního hlediska „budována“ právě v 90. letech 16. a počátkem 17. století, tvořilo jakýsi „jedinečný pilíř“ specifické individuální reprezentace dvorů posledních Rožmberků. A adekvátně sociálně postavené evropské okolí (viz osudy knihovny) či doboví vzdělanci to bezvýjimečně uznávali! Jinými slovy – na knihy a jejich jednotné vazby, vzácné tisky, veduty či středověké rukopisy bylo v letech 1589-1611 vydáno pouze jednou tolik, co na mecenát hudební! Pokud bychom upřeli pozornost k investicím do výtvarného umění (včetně vysokých darů císařským umělcům typu Arcimbolda, Jana de Vries apod.), výsledek by byl obdobný… Proč však dosud všichni badatelé bezvýjimečně považovali například na rozdíl právě od bibliotéky rožmberskou hudbu výhradně za  „povinný“, leč od počátku 50.let 16. století „nadstandardní“, segment každodenního dvorského života? Proč v něm nehledali snahu garanta dvorského života o individuální vyniknutí právě v oblasti „souboje“ šlechtických dvorů? A lze toto tvrzení prokázat bez explicitních vyjádření obou Rožmberků (samozřejmě, proč by to dělali)? Ano, lze, pokud upřeme pozornost na vnitřní strukturu investic. Nebyla totiž ve zmíněných letech kontinuální. Téměř 90% financí bylo vyplaceno do konce roku 1597, poté jde již jen o „paběrkování“. Právě rokem 1597 končila neuvěřitelně dlouhá, více než desetiletá, výuka několika (šesti až deseti) členů (pocházeli především z rožmberských vesnic, byli tudíž „jinou“ hudební výchovou „nezkažení“) budoucího rožmberského kádru u Luciana Zigotty v Praze.  Oba (!) vladaři desetiletí platili zejména za výuku, skrovné ošacení a také za nástroje (hudebníci si je přinesli s sebou na Krumlov) tak, jako nikomu jinému. Nenajdeme (s výjimkou výzbrojního programu) jinou paralelu. Navíc, jakmile přijde na Krumlov vyškolené „pražské těleso“, stávající rožmberskou kapelu opouští kapelmistr a varhaník Martin Krauz… A z Krumlova odcházejí i další dva „klasičtí“ trubači Ezechiel a Štěpán… Proč?
Pomyslných proč je ovšem více. Proč na kariérním piedestalu investuje stárnoucí Vilém do dlouhodobého hudebního programu, jehož konce se ani nedočká, když má více než tři dekády k dispozici kvalitní a fungující kapelu, která vysoce splňuje závazná kritéria šlechtické každodennosti a reprezentace? Co bylo obsahem a cílem programu, který byl neuvěřitelně finančně náročný a vyžadoval řádově mnohem vyšší sumy na pořízení nástrojů než obligátní nákupy „viol, cinků, bas, houslí, klavichordů, dulciánů…“? Proč nebyl tento program zrušen po roce 1592 nastoupivším Petrem Vokem, který byl po stránce politické a kulturní orientace i osobního temperamentu „uhněten“ z jiného těsta než jeho bratr? Na straně druhé to byl však člověk usilující nejen v rámci své bohaté kunstkomory o výrazně individuální uchopení světa na bázi střetání makro- a mikrokosmu. Ano, i on byl velmi vášnivým „investorem“ a spolutvůrcem takových pokusů, kterým se dosud poněkud ploše a s výrazně negativním akcentem říká alchymie. Proč odcházeli někteří členové „pražské skupiny“ například do severní Itálie a co tam mohli nabídnout? Další problémové okruhy vyplývající z komparativního studia písemných pramenů, ikonografie a hudební vědy bude shrnovat cizojazyčná monografie, která by měla vytvořit „interpretační most“ mezi hudební kulturou „klasického“ šlechtického dvora, pozdní rožmberskou inovací a jejím následným životem, v němž je možné i jinak „osvětlit“ vznik a fungování světového unikátu – eggenberského barokního divadla.
     Když v roce 1611 navždy odešel Vilémův rovněž bezdětný bratr Petr Vok, Rožmberkové vymřeli. Rody Eggenbergů a Schwarzenbergů, které postupně převzaly rožmberské dědictví, si pochopitelně uvědomovaly nezbytnost kontinuity této výjimečné umělecké produkce. Umění hry na trubku ve vysoké poloze provozované dalšími generacemi elitních trubačů se tak udržovalo ještě po celé 17. – 18. století. Melodičtí clarinoví virtuosové z jižních Čech, velmi žádaní a také odpovídajícím způsobem honorovaní, dělali v Evropě oběma novým jihočeským rodům tu nejlepší reklamu až do konce epochy evropských dvorů v období velké francouzské revoluce.
     S koncem evropské dvorské kultury zmizelo i umění hry na clarinu. Příčin, proč se tak stalo, je celá řada a jejich vysledování si vyžádá budoucí seriózní vědecký výzkum.  Obecně se ovšem dá říci, že clarinový virtuos byl v období novověku bohužel opět nahrazen válečným trubačem.
Doby, kdy pozdně renesanční a barokní clarinisté špičkově interpretovali například Druhý braniborský koncert J. S. Bacha, koncerty pro clarinu F. X. Richtera a J. M. Spergera či partie z rozsáhlých děl G. F. Händela a L. Mozarta, nenávratně minuly.
A co ještě hůř, v průběhu 19. – 20. století se navíc v důsledku novodobých válek a různých jiných moderních vichřic všeho druhu ztratily i všechny clariny. Alespoň se tak zdálo.
 
3) Vše ztraceno?
     Předpokládalo se, že jedinými dochovanými hmotnými artefakty oněch starých časů jsou notové partitury průběžně nalézané v archivech různých institucí. Když se však objevila snaha koncertně je interpretovat, nastal problém: jak hrát původní skladby bez původních hudebních nástrojů?
„Originální“ řešení: původní notové záznamy zjednodušeně adaptovat pro moderní hudební nástroje, především pro tzv. přirozené trubky s navrtanými hmatovými dírkami, které se poprvé objevily v 60. letech 20. století... Zmíněné hmatové dírky přitom byly sestrojeny namísto strojiva – ventilů a nemají naprosto žádnou historickou souvislost s původním nástrojem ani žádnou předlohu. Není divu, že přirozené trubky se tedy zvukově zcela odlišují od autentických renesančních a barokních clarin.
     Současné žesťové nástroje jsou založeny na principu síly plic a tlaku na rty. Laicky řečeno, pro hru na trubku je zapotřebí hodně vzduchu. Síla plic však neumožní interpretovi, aby se mohl ve vysoké poloze vyjadřovat v jemném piánu, jak to vyžaduje původní dobová partitura. Namísto požadovaného zaznívání tak dochází k troubení.
Nynější pneumatický způsob hraní navíc přináší interpretovi nemalé fyziologické potíže. Zrudlá hlava, bolest v oblasti rtů obsahujících množství nervů a svalů, v nichž se tvoří nehojící se miniaturní trhliny. Tyto vizuálně nepříjemné a zdravotně nebezpečné symptomy jsou přesvědčivě doloženy závěry výzkumů v dnešní moderní medicíně (viz: Claudia Spahn, Bernhard Richter, Eckar Altenmüller: Hudebníci a medicína – diagnostika, terapie a prevence – specifická onemocnění hudebníků; Stuttgart 2011, nakladatelství Schattauer).
     Je tedy vše ztraceno?
 
4) Clarina nova
     Zámecké hudební archivy v Českém Krumlově, Třeboni i jiných českých a moravských šlechtických sídlech, ale i doposud minimálně zkoumané literární fondy zdejších četných klášterů vydávají v této době nesmírně zajímavá svědectví. Erudovaným badatelům se zde otevírá netušené pole působnosti.
První výsledky  přicházejí!
V roce 2005 byl v depozitáři divadelních prostorů českokrumlovského zámku nalezen zvláštní historický hudební nástroj [doba vzniku snad kolem roku 1650, možná ale i dříve, a to dokonce značně,  (nebo, pokud chceš mnohem, tak bych řekla: mnohem dříve)!], o němž se zprvu tvrdilo, že se jedná pouze o rekvizitu, atrapu původní clariny. Omyl! Prokázalo se, že jde o skutečnou clarinu, i přes onu časovou propast nejméně 350 let plně provozuschopnou. Jakmile ovšem došlo k oficiálnímu uznání její autentičnosti, stala se prakticky nepřístupnou. Proto byla podle této původní předlohy v roce 2009 vytvořena alespoň její dokonalá kopie.
Clarina nova!
Jak ale na ni hrát?
Základní požadavek zní: přímo do nástroje se přenáší již hotový tón! Tento nátisk má dvě fáze: nejdříve nalezení tónu rty, poté jeho posouvání pomocí obličejových svalů bez další námahy a spotřeby dechu ve smyslu hraného motivu, a to ve všech polohách. Respektujeme-li metodické pokyny starých clarinistů, zamezíme deformačním poškozením těla interpreta.
     Barokní trubka musí znít jako Silbermannovy varhany – lehce, sféricky. Varhany a trubka tvořily v dobách pozdního středověku společnou jednotu; zde máme na mysli známé rejstříky „tromba clarina“ neboli „tromba soprana“. Rozumí se tím manuální hlas, který se používá sólově.  Gottfried Silbermann stavěl většinou trojsborové registry, jež vzhledem k široké menzuře vytvářejí bohatou sytost a barevnost přirozených tónů.
     Díky zmíněným skutečnostem se tedy v současné době oživuje ono mimořádné umění z dob starých mistrů, a to v celé jeho šíři a v plné kráse. Hudební poklady Rožmberků, Eggenbergů a Schwarzenbergů tak mohou být představovány dnešnímu publiku v jejich originální podobě prostřednictvím hodnověrné repliky původního nástroje, clariny, a původního způsobu hry.
Clarina se vrací ze zapomenuté minulosti do naší přítomnosti a snadvstoupí i i do budoucnosti.
     Jedná se o projekt, který aktuálně nemá obdobu nikde ve světě.

Po 200 letech vdechl život rožmberské trubce z Krumlova

včera 14:50
České Budějovice – Je to unikát, který se možná dostane na seznam UNESCO. Poslední zmínka je z roku 1810 a z Českého Krumlova.
A právě tam ho objevil virtuos Petr Dostál-Berg, který téměř po 200 letech vytvořil jeho repliku. Na rožmberskou trumpetu s názvem tromba clarina hrál v českobudějovickém klášteře na Piaristickém náměstí, kde zahájil Hudební slavnosti Emy Destinnové.
Historickou trubku, o níž si vědci mysleli, že jde o rekvizitu, našel v krumlovském Barokním divadle. Tam se zpravidla používala jako partner 
k hlasu kastráta. Když v roce 2003 zatroubil virtuos na její první hratelnou repliku, kterou z velké části sám navrhl, cítil se naprosto bezmocný.

„Pocítil jsem obrovskou úctu 
k tomu, co oni tehdy uměli. Jak náš duch, který se spoléhá na mechanické věci, je pozadu. Když ji necháte zaznít v barokním divadle, vnímáte, jak je zvuk hmota, která vás zvedne,“ říká 57letý Petr Dostál-Berg, který se na trombu clarinu učil hrát asi pět let.
Rožmberská trumpeta je krom jiného unikátní tím, že se přibližuje barvě lidského hlasu, a ztrácí tak známý fanfárový charakter. Nástroj, na který hrál včera Petr Dostál- Berg, má několik vrstev. Mosaz, stříbro, zhruba půl kila zlata.
„Dnes se všechno dělá galvanicky, tenkrát ale pozlacovali ohněm, takže jsem hledal někoho, kdo by toho byl schopen, a našel jsem zvonaře 
z Řezna,“ líčí trumpetista. Veřejně obnovenou trombu sopranu poprvé představil také 
v jižních Čechách, roku 2006 na zámku Hluboká.
Trubka je Petru Dostálovi- Bergovi patrně předurčena. Narodil se v Olomouci, městě s tímto nástrojem spjatém, působil tam  například Pavel Josef Vejvanovský. Sám Berg se už jako čtrnáctiletý kluk zajímal o notové zápisy autentických historických koncertů pro nástroj svého srdce.
„Trubka patřila ve vrcholném baroku k nejlépe zaplaceným interpretům. Trubač na císařském dvoře – těch bylo jen několik, kteří dokázali hrát melodie – dostal jako odměnu třeba dům,“ připomíná virtuos, jenž v Ostravě studoval Filozofickou fakultu a chodil zároveň na konzervatoř.
Pročítal prameny a všude se psalo, že tromba clarina zanikla v poslední třetině 18. století, s rozpadem evropského dvora. Proto ho muselo dost možná šokovat, když na ni narazil v českokrumlovském Barokním divadle. Dík by mohl poslat Vilémovi z Rožmberka, jehož papež nazýval místokrálem.

„Byl čtyřikrát ženatý, nezanechal žádné potomky 
a soustředil obrovskou pozornost, a to i finanční, na trubku. V roce 1595 založil trubačský sbor a na dvoře Rudolfa II.  nechal za neskutečné peníze vychovávat žáky. Jejich vzdělání trvalo 12 roků. Vychoval si sbor trubačů, kteří uměli hrát melodie o sto let dřív než ostatní. Tím vznikla tradice," popisuje.
Dlouhé hodiny hledání
Poslední záznam o trombě clarině a schwarzenberském trubači pochází z Krumlova, ze zásnub princezny Marie Luisy Habsburské s Napoleonem, roku 1810. Pak z paměti dějin mizí. Život jí navrátil virtuos, který roku 1982 emigroval do západního Německa a nyní žije u Salcburku.
Proces obnovy, na jehož konci je dnes nádherná replika, byl složitý. Na trubku, jež se dochovala v Krumlově, se hrát nedalo, protože by se rozpadla. „Byl jsem prakticky donucen vytvořit věrohodnou kopii. Trubku jsem změřil, sám jsem absolvoval několik pokusů, oslovil různé řemesníky, ale nic nefungovalo. Šlo také o spojení kónické a cylindrické podstaty nástroje, nikdo nevěděl, jak je trubka vytvořena, aby hrála melodie," vypráví Petr Dostál-Berg.
Až v roce 2000 narazil na firmu Jiracek, jež sídlí v Šaraticích u Slavkova. Tam trubku postavili. „Na Západě by přišla na několik milionů, je to obrovské množství hodin hledání," podotýká člen Evropské akademie věd a umění.

Tak po téměř 200 letech obnovil rožmberskou trubku. Hrálo se na ni s jednou rukou 
v bok, což dokládají fresky 
v Českém Krumlově, které takto trubače zobrazují.
„Mé začátky ale byly velice krkolomné, protože nátiskem na normální trubku se na ni hrát nedá. U moderní trubky se nadechnete a vytvoříte v ní tón, pomocí fyzické síly plic. Historická trubka už měla tón hotový," porovnává.
Normální trubka je dlouhá 60 centimetrů a má jen pět či šest přirozených tónů. Tromba clarina je dlouhá 220 – 240 centimetrů a zasahuje všechny rejstříky, podobně jako hlas kastráta, s rozpětím přes čtyři oktávy.

Nástroj, který zněl budějovickým klášterem, zdobí vytepaná rožmberská růže. Střapec 
a omotávku si Petr Dostál-Berg nechal vyvést v barvách EU a státu Izrael. „O autentický zvuk je obrovský zájem, každý ho chce slyšet, je lahodný. Když zazní, je tam všechno," říká nadšeně a plánuje, že požádá o zápis tromby clariny na seznam UNESCO. Rodí se rovněž nadace Clarina Nova 
a chystá se otevření mistrovské třídy v Českých Budějovicích. Berg věří, že hraní na trombu clarinu má i muzikoterapeutické účinky .
Rožmberskou trumpetou jeho záběr nicméně nekončí. Hraje i na trombu sopranu, 
k níž vlastní patent, a na šofar, roh z biblických dob. Těm, kteří ho včera neslyšeli, to znovu předvede 30. srpna 
v krumlovské synagoze. A jak vnímá trumpetu jako takovou? „Vývoj naší civilizace provází zvuk trubky. A nádech znázorňuje naši duši – 
s prvním se narodíme a s posledním odejdeme."
Autor: Václav Koblenc

Dotaz na nástroj

Těšíme se na Vaše dotazy a připomínky. Vyplňte prosím pole označená hvězdičkou.
Příjmení: Jméno:
E-mail: Telefon:
Zpráva:
Antispam: spamA.gif, 1,7kB
Zde prosím opište číslo z obrázku.